Proběhlá výstava: Palo Macho & Jana Hojstričová – Permanentní risk

Tím, čím lustr potvrzoval svou hodnotu, proč svou majestátní přítomností vybízel k pravidelné péči o krásné segmenty, byla vzpomínka na ty, jejichž životů se svým světlem dotýkal. To, co se v těch chvílích doopravdy dělo, nebylo slyšet. Slyšeli jsme jenom cinkání křišťálových ověsů, pozorovali jsme chvění leštěných ploch skla a poskakování světýlek na bílé zdi. Toto dědictví  jako seismologický přístroj ohlašovalo riziko. Riziko vzdálené a přítomné.

Instalace Permanentní risk tematizuje pozici jistot naší každodennosti. Touha spolehnout se na něco, spolehnout se na někoho, mít pocit nebo iluzi bezpečného místa, kde nejsme ohrožení, je to, co často hledáme. Hlavním objektem site specific instalace je původní křišťálový lustr ve výstavním prostoru Synagogy jako symbol světla, řemeslné práce, honosnosti a častého dědictví, který je svojí křehkostí spolehlivým detektorem změn. Křišťálové prismy- broušené ověsy reagují citlivě na světelnou, zvukovou, seizmickou změnu, reagují na proudění vzduchu svým pohybem, zvukem a avizováním potencionální destrukce. Jak labilní je krása a estetika křišťálových ověsů. Jejich hodnota i pevnost jsou snadno pomíjivé. S touto pomíjivostí je ohrožen i čas prožitý pod světlem lustru. Nebezpečí ztráty jistoty vizualizujeme v prostoru synagogy prostřednictvím obrazových stop promítaných na podlaze, „pohozených“ fotografií detailů lustru, manipulovanými fotogramy stínů a třpytícího se světla. Někde poblíž jsou připravena nová skla ve tvaru ověsu poněkud obludné velikosti. Naděje na rekonstrukci by byla, nevíme ale, zdal-li je to ta pravá podoba.

Vertikální osa lustru se vychýlila. Nebo se nám vychýlil svět? Je tento svět ještě náš? Efektní světlo broušených fazet a hran promítnuté na stěnu jako zbytková sláva křišťálového skla se zachvěje, ustálí, zakmitá a ztichne. Vytoužený klid nenalézáme, vychýlení vertikály z našich pozic neovlivníme.

Na instalaci můžeme nahlížet ze dvou podlaží. Která je naše současná pozice? Dole mezi zbytky iluzí a možných nadějí nebo nahoře, kde horizontála sestavena z polic ukazuje vnitřní souvislosti skleněných obrazů, jejich vizuální přítomnost, zachycuje koncepci tvorby a mapuje vývoj vybraných témat? Pomocí těchto horizontál se snad dokážeme zorientovat v následujících dnech, nebo najdeme cestu z labyrintu, ve kterém jsme se ne vlastní vinou ocitli.

Odmyslíme-li si doutnající zkázu pod námi, mohli bychom nabýt jistoty, že aktuálně je nebezpečí zažehnáno.

Palo Macho, duben, 2022

 

Jana Hojstričová – Palo Macho: Permanentný risk

Kto chce porozumieť inštalácii s názvom Permanentný risk, musí ju čítať horizontálne a vertikálne zároveň. Centrum inštalácie, ak vôbec nejaké centrum má, je luster, ktorý je trvalou súčasťou interiéru synagógy. Luster pozostáva z jednotlivých častí, ktoré tvoria celok. Celok je viac než jednotlivé časti, pretože ich podriaďuje finálnemu účelu. Tým účelom je v tomto prípade byť umelým zdrojom svetla. Toho svetla, ktoré, ako tomu verili učenci v minulosti, je neviditeľné, ale čoho sa dotkne, to sa vďaka nemu stáva viditeľným.

Začneme vertikálnym čítaním. Luster ako centrum je referenčným bodom. Je ním aj preto, že k nemu vzťahujeme to, čo sa nachádza pod ním. Sú to fotografie súčastí lustra, evidentne lustra, ktorý sa rozpadol. To znamená, že v tomto prípade je dôležitá trajektória prítomnosť – minulosť. Zdá sa, že luster je identický sám so sebou. V skutočnosti ak zostúpime na najnižšiu úroveň, tak vidíme, že najmenšie jeho častice sú neustále v pohybe. Okrem toho luster ako taký interaguje s prostredím. Toto všetko je príčinou toho, že keby sme luster pozorovali dostatočne dlhý čas, tak by sa jedného dňa rozpadol na jednotlivé foremné či neforemné časti. Inštalácia tento pohyb vyjadruje intervalom medzi lustrom a medzi fotografickými záznamami toho, z čoho luster pozostával. Takto ukazuje, že každá prítomnosť sa stane minulosťou, alebo že minulosť sa rodí súčasne s prítomnosťou. Zároveň sa minulosť vrýva do prítomnosti. Vzťah medzi tým, čo je a čo už nie je, je komplikovaný. Je sprevádzaný zvláštnym napätím, chvením a vyvoláva znepokojenie. Je to dané tým, že prítomnosť a minulosť nikdy nie sú od seba radikálne separované. Prítomnosť determinuje minulosť, a o tom, čo je minulosť, rozhoduje zasa do veľkej miery prítomnosť. V každom prípade tento napätý vzťah bráni tomu, aby sa minulosť alebo prítomnosť uzavreli do seba a robí z nich niečo závislé v tom zmysle, že jedno núti pretvárať druhé a vice versa.

Okrem fotografických záznamov na podlahe vidíme aj sklenené artefakty, nápadne podobné tým, z ktorých luster pozostáva. Sú nepomerne väčšie ako prvky reálneho lustra, pretože sú modelom. Model je vždy iný než to, čoho je modelom, pretože iba takto môže upozorniť na to, čo je dôležité. V tomto prípade na fascinujúci tvar krištáľových ovesov, ktoré sa rozhodujúcou mierou podieľajú na vyvolaní estetického účinku. Ak tieto artefakty uvedieme do relácie s budúcim lustrom, tak vznikne nový interval. Artefakty patria prítomnosti. Sú to vlastne zväčšené prvky projektu, z ktorých vznikne projekt budúceho objektu, čiže luster.

Máme teda dva intervaly. Jeden vymedzený bodmi minulosť – prítomnosť, druhý bodmi prítomnosť – budúcnosť. Je jasné, že prítomnosť zohráva privilegované postavenie, pretože prítomnosť sa môže rozptýliť v minulosti, zanechať po sebe väčší alebo menší počet stôp, z ktorých môžu ľudia usudzovať, aké udalosti ich spôsobili. V prítomnosti sa taktiež rodí projekt budúcnosti, projekt, ktorý stojí na začiatku nášho úsilia neustále meniť svet života ľudí, pretože prináša so sebou niečo, čo tu predtým nebolo. Luster a to čo sa nachádza pod ním možno chápať ako synekdochu sveta, ktorý nie je, ale ktorý sa ním stáva, pričom toto stávanie nemá počiatok a nemá ani koniec. Je to proces, cesta, zmena, skrátka je to ako hovorí filozof Herakleitos večne zhasínajúci a zapaľujúci sa oheň.

Ako čeliť tomuto dianiu sveta, neustálemu vznikaniu a zanikaniu? Veľa možností nemáme. Jednou z mála možností je umenie. Obrazne povedané, umenie vzdoruje času a neustále odsúva svoj zánik. Ako tvrdia filozofi Gilles Deleuze a Félix Guattari, „mladík na plátně se bude usmívat tak dlouho, dokud bude plátno trvat. …Umění uchováva, a je to na světe to jediné, co se uchováva. Uchováva a uchováve se v sobě (quid juris?), třebaže fakticky netrvá déle než jeho nositel a jeho materiály (quid facit?), kámen, plátno, chcemická barva atd.“[1] Tvorcovia inštalácie Palo Macho a Jana Hojstričová túto tézu potvrdili spôsobom sebe vlastným, to znamená vizuálnym umením. Na chóre galérii nainštalovali na dlhej polici po obvode stien spoločné obrazy na skle, fotografie, maľby, reliéfy, fotografie na papieri, vytvorené za ostatných trinásť rokov. Horizontálne rozmiestnené artefakty možno vnímať buď ako časový zber záznamov, skíc, interpretovaných fotografií, jednoducho ako pamäťové stopy ich umeleckej tvorby a výskumu. Alebo ich možno vnímať ako stopy, z ktorých divák môže vytvoriť zápletku príbehu tvorby. Ak to urobí, každá stopa sa zmení na udalosť a tieto udalosti sa zreťazia do príbehu založeného na chrono-logickej postupnosti, to znamená, že jedna udalosť bude nasledovať za druhou a determinovať udalosť nasledujúcu. O tom, že každý divák si môže vytvoriť v mysli svoj príbeh tvorby, niet najmenších pochybnosti. Podstatný totiž nie je príbeh, podstatné sú umelecké diela ako udalosti, ktoré tieto príbehy iniciovali.

Vertikálne a horizontálne čítanie inštalácie Permanentný risk sú komplementárne, spolu tvoria obraz sveta, v ktorom je človek vystavený neustálemu vznikaniu a zanikaniu. Ťažko mu dokáže čeliť, pretože aj jeho život, či sa mu to páči alebo nie, je v područí zákona vzniku a zániku. Jedna z možností ako tomu čeliť, je umenia, ktoré zmenám v čase vzdoruje a tým robí život človeka znesiteľnejším a zaujímavejším, niekedy dokonca aj krajším.

Peter Michalovič

 

………………………………………

Umělecký sklář Palo Macho se narodil v roce 1965 v Streženici. V letech 1980 až 1983 studoval na Středním odborném učilišti sklářském. Od roku 1983 do roku 1986 navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu. V letech 1989 až 1995 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Mezi lety 1994 až 1998 působil jako pedagog na Střední škole užitkových umění v Lednických Rovných na Slovensku.

Palo Macho patří k nejoriginálnějším současným slovenským sklářům a je známý především svými novátorskými přístupy ke sklu. Jeho dílo se rozvíjí v různých fazetách. Je to autor vášnivě experimentující, autor vyhledávající různé podněty, autor živě veřejně diskutující i mlčenlivě píšící básně.

Práce se sklem je pro Pala Macha vysoce intelektuální činností podepřenou rozumovou úvahou, opřenou o technologické zručnosti, kdy přednostně nekalkuluje se samoúčelnou krásou či mystikou skla. Výsledná díla v sobě nesou silný emocionální náboj a obrazový asociační potenciál, inspirují k meditaci i přemýšlení. Machovy kresby jsou zajímavé svojí subtilností. Ruka pozorně načrtává minimální tvar na papír.

Palo Macho vystavoval na samostatných i kolektivních výstavách na Slovensku, v České republice, Rakousku, Maďarsku, Německu, Itálii, Francii, Holandsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Turecku, Rusku, Japonsku nebo také ve Spojených státech amerických. V roce 1998 byl o jeho tvorbě natočený film Skleněné obrazy a byly vydány jeho dvě básnické sbírky. V současné době žije a pracuje v Bratislavě.

Fotografka Jana Hojstričová působí na slovenské výtvarné scéně od konce 90. let 20. století. Její tvorba se v počátcích věnovala subjektivnímu zobrazování intimity člověka, převážně žen. Později se její tvorba ukotvila v sociologickém chápání tvorby. Zajímala se o postavení žen v rodině a společnosti.

Jana Hojstričová od roku 1998 působí na Katedře fotografie a nových médií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Zúčastnila se výstav a fotografických festivalů, například Fotofest Houston, Měsíc fotografie Bratislava, Mezinárodní festival mladé fotografie v Ljubljaně, Mezinárodní festival fotografie v Lodži, Septembre de la Photographie v Lyonu, Moisdela Photo a Paris ve Francii. Získala cenu Fotograf roku 2013.

Palo Macho a Jana Hojstričová spolupracují od roku 2010.

Vernisáž výstavy se uskutečnila ve čtvrtek 11. srpna v 17 hodin v Galerii Synagoga.

Projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.

Palo Macho & Jana Hojstričová – Permanentní risk
plakát / pozvánka

související příspěvky:

Vernisáž výstavy Pala Macha a Jany Hojstričové

publikováno: 16.08.2022, rubrika: fotoreportáže

Ve čtvrtek 11. srpna se uskutečnila slavnostní vernisáž výstavy Pala Macha a Jany Hojstričové s názvem Permanentní risk v Galerii Synagoga. Výstava… | |


Galerie Synagoga

Po zavřeno
Út 09:00 12:30 13:00 16:00
St 09:00 12:30 13:00 16:00
Čt 09:00 12:30 13:00 16:00
09:00 12:30 13:00 16:00
So 09:00 12:30 13:00 16:00
Ne 09:00 12:30 13:00 17:00