Až do roku 1973, kdy bylo v Hranicích postaveno první koupaliště, se mohli lidé koupat především v řece Bečvě. Existoval sice krytý bazén v bývalé Karnole, který vybudoval ve svém textilním závodu ještě Richard Heller, ten byl však velmi malý a do 50. let 20. století byl jediným krytým bazénem v Hranicích.
A tak je pro historii hranického koupání zásadní řeka Bečva, na níž bylo postaveno hned několik plováren. Zůstaly po nich jen historické fotografie, které přibližují romantickou atmosféru tehdejších časů, a v Teplicích nad Bečvou navíc tajemné betonové pilíře.
Na počátku 20. století bylo v Hranicích tedy několik říčních plováren. Podívejme se na ně postupně.
Vojenská plovárna
Jedna z říčních plováren patřila vojenským ústavům. Jednalo se o dřevěný, hrázděný přízemní objekt šaten i s loděnicí. Stála na pravém břehu Bečvy v místech dnešní loděnice a byla vybudována v roce 1858.
Vstup na vojenskou plovárnu měli pouze vojáci, vojenští akademici a vojenští gážisté se svými rodinami. Nicméně už v roce 1912 se zde mohli koupat v určitý čas také civilisté. Před plovárnou byla voda hluboká 2,5 až 3 metry. Z dobového tisku se dozvídáme, že právě kvůli velké hloubce hned u břehu chodili lidé raději na jiná místa na řece Bečvě.
Plovárna u Císařského stromořadí
Druhá hranická městská říční plovárna byla postavena v roce 1895 na levém břehu řeky Bečvy naproti tehdejšímu Friedrichshofu, dnešní Staré střelnici v místech současného parku. Podle plánů z roku 1892 tady plavci mohli využít 14 kabinek k převléknutí. Bohužel tyto říční plovárny obvykle vzala nebo poničila velká voda při častých povodních.
Navíc tam i navzdory přítomnosti plavčíka nebylo bezpečno. Docházelo k utonutí i k poranění. Ještě nebezpečnější místo se nacházelo o kus dál proti proudu od městské plovárny na levé straně řeky Bečvy, a to v místě přírodního skalnatého útvaru nazvaného Skalka. Ten zasahoval svými ostrými kameny, ukrytými pod vodou, až doprostřed řeky. Pod velkými kameny Skalky byly také zrádné víry a tůně a ostré hrany kamenů zraňovaly skokany i plavce. Proto zde bylo trvale zakázáno koupání, a to pod výhrůžkou vězení na 48 hodin. Dnes už toto místo není ničím nebezpečné, dřívější šestimetrová hloubka je dávno zanesená bahnem a štěrkem.
Plovárna u Karlových lázní
Po velké povodni v roce 1907 se uvažovalo o přestěhování plovárny na jiné místo. Promýšlely se dvě varianty. Jednou z možností bylo postavit plovárnu v zahradě Burešových (dnes areál Střední průmyslové školy Hranice). Další variantou bylo místo u Karlových lázní (městské lázně) v Kropáčově ulici. Nicméně tam by stavba plánované plovárny vyčnívala 4 metry nad regulovaný břeh Bečvy a zohyzdila by pěkný výhled na vilovou čtvrť.
Nakonec obecní výbor rozhodl v roce 1912 postavit plovárnu právě na tomto místě. Místo dřevěné stavby, která měla být 30 metrů dlouhá, bylo postaveno 20 dřevěných kabinek pro dospělé, přístupných z Karlových lázní, a 3 kabiny pro děti, přístupné z náměstí „Na přísadech“, které se nacházelo v místech dnešní křižovatky ulic Teplická, Kropáčova a Smetanovo nábřeží. Jedna kabinka sloužila jako klozet. Výhodou těchto kabinek bylo, že se daly poměrně rychle složit k pobřežní zdi, když hrozila velká voda.
Plovoucí lázně
Kolem roku 1900 se v Hranicích objevují první plovoucí lázně. Ty nabízely přímý kontakt s říční hladinou, soukromí, větší vzdálenost od veřejné pláže, krytý prostor a atraktivní výhled.
Jedny takové lázně byly postaveny i v roce 1912. Byly upevněny železnými řetězy napříč přes řeku Bečvu mezi nábřežím v Kropáčově ulici a městským parkem. Jejich nosnou konstrukci tvořily sudy.
V případě povodní se plovoucí část přitáhla k levému břehu. Na západní straně sloužilo 8 kabin pro sluneční lázně, na straně východní bylo 8 kabin pro koupel a odpočinek ve stínu.
V roce 1921 byly plovoucí kabinky zrušeny a místo nich chtělo město připojit 20 nových pevných kabinek k regulační zdi. V roce 1934 se zvažovalo přesunout městskou plovárnu proti proudu pod dnešní areál průmyslovky, do míst, která lidé nejvíc využívali ke koupání. Město však na přeložení nemělo dostatek financí a navíc bylo v plánu při stavbě nového mostu v Teplicích nad Bečvou vybudovat sklopný jez, který měl změnit poměry hladiny řeky Bečvy. Pevné dřevěné kabiny u Kropáčovy ulice nakonec vydržely do roku 1935.
Království loděk
V okolí hranického mostu se to na počátku 20. století hemžilo lodičkami. Už v roce 1888 zakoupil Sokol velkou trojbarevnou loď a zapůjčoval ji svým členům. Později nabízel loďky i Okrašlovací spolek, a to jak svým členům, tak veřejnosti. Loďky měly stanoviště u převozu, městské loďky byly k dispozici u mostu. Ale zájem o tuto zábavu dlouho netrval, v roce 1912 čteme v Hlasech z Pobečví povzdech, že na hladině Bečvy je možno spatřit jen ojediněle několik chovanců vojenských ústavů na loďkách a že dávno minula doba krásných regat a národních slavností na Bečvě.
Nábřežní kamenná pláž u Kropáčovy ulice je dodnes chloubou města. Po celé délce strany od městského parku byla hloubka vody kolem 2 metrů. Přesto se v této části řeky utopilo při koupání několik občanů, kteří hloubku vody podcenili.
Známým záchranářem topících se byl Josef Skřehot, který zachránil před utopením celkem 12 mladých lidí. Hloubka pod starým betonovým silničním mostem byla více než 5 metrů, což bylo využíváno ke skokům z mostu do vody.
Ve 30. letech minulého století velká jarní voda s velkými ledy rozlámala a odnesla dřevěné kabinky u pobřežní zdi, stejně tak velkou část městských loděk. Sláva koupání a projížděk na Bečvě skončila. Zbyla už jen malá dřevěná bouda, která ještě nějaký čas sloužila pro úschovu několika soukromých kánoí.
Koupání u starého splavu
Starý splav byl vybudován v souvislosti s prokopáním mlýnského náhonu pro tzv. Trávnický (Wellartův) mlýn na katastru Drahotuš. Splav měl šířku přibližně 250 metrů a z pravé strany byla 50 metrů dlouhá, čistá a hladká betonová plážová plocha. Ta bývala po celé léto obsazena rodinami a plavci, kteří se pod splavem koupali. Hned vedle byla na splavu zhruba 20 metrů široká plocha, měla hladký povrch z dřevěných fošen a dobře se po ní klouzalo. Někdy se stalo, že si plavec, který sjížděl dolů, zadřel třísku do chodidel nebo do zadní části těla. Zbývající část splavu byla většinu roku suchá. Přes léto se zde ojediněle slunili výletníci a plavci. Nejlepší koupání po celé léto bylo ve velkém jezeře pod splavem. Starý splav byl odstraněn v letech 1984 až 1987 kvůli výstavbě vodní elektrárny.
