První knihovnu v Hranicích otevřel v roce 1811 moravský buditel, lékař, spisovatel, malíř a historik Josef Heřman Agapit Gallaš (1756–1840). Byla to také jedna z prvních veřejných knihoven na Moravě. Letos si připomínáme 210. výročí tohoto kulturu a vzdělání povznášejícího počinu.
Knihovna byla úředně schválena až za šest let. Gallaš ji nazýval pedagogicko-didaktickým ústavem
a měla sloužit duchovenstvu, učitelům, ale i ostatním místním občanům. Výběru knih předcházela cenzura. V knihovně nebyly romány a jiná zábavná literatura, ale především knihy, které pěstovaly mravnost a zbožnost. Gallaš doufal, že přístup k hodnotným náboženským knihám odvede spoluobčany od vyhledávání osvícenských, protinábožensky laděných spisů.
KNIHOVNA V KOSTELE
Knihovna byla umístěna v kostele v oratoriu (modlitebna) nad sakristií. Vznikla z vlastních Gallašových knih a z knih jemu darovaných. Při založení měla okolo 300 svazků, nadále se však rozrůstala. V roce 1816 si čtenář mohl vybrat z více než tisíce svazků.
Z katalogu pořízeného v roce 1871 tehdejším farářem Antonínem Wagnerem, lze zjistit, že knihovna obsahovala 1422 spisů. Většina z nich pocházela ze 17., 18. a z počátku 19. století, jen málo knih bylo staršího data a nebyly zde spisy z dob po Gallašovi. Zastoupena byla teologie, jazykovědy, historie, zeměpis, přírodopis, matematika, filosofie, umění, lékařské vědy, právo, hospodaření, vojenství, vychovatelství, ale také klasická literatura a beletrie. Většinou to byly spisy německé a latinské, několik polských, maďarských a francouzských. Českých spisů bylo málo, také díla obrozenecké literatury nebyla zastoupena v takové míře, jak si Gallaš přál.
Za půjčování knih se měla platit záloha ve výši hodnoty zapůjčených knih. Záloha se pak měla vracet, jakmile byla kniha vrácena nepoškozená.
ÚPADEK KNIHOVNY
Už za doby Gallaše byla knihovna málo navštěvována a sám Gallaš si stěžoval, že lidé raději dávají přednost zábavné literatuře. Knihovna byla takřka celá odkázána na Gallaše, který sám knihy sbíral, jednal osobně, s kým bylo třeba, dopisoval, psal vyzvání, kreslil návrhy skříní, maloval a vyzdoboval místnost. Je tedy očividné, že po jeho smrti začala knihovna upadávat.
Také nebylo postaráno o její finanční zabezpečení, které se řešilo dobrovolnými příspěvky. V roce 1864 byla již knihovna zapomenuta. Byla stále na svém místě, ale nikdo si již knihy nepůjčoval ani nebylo nikoho, kdo by se o knihovnu staral a knihy doplňoval.
Z ústního podání starších pamětníků se dovídáme, že v 70. letech 19. století tato knihovna poskytovala málo utěšený obrázek: několik polorozbitých skříní, hromada rozházených knih prolezlých škůdci. Bylo jistě dost duchovních, kteří měli pro knihovnu porozumění, nebyly však prostředky a vzhledem k nezájmu čtenářů ani důvody knihovnu udržovat a rozšiřovat ji. A tak knihovna dále chátrala.
Pokračování příště…
