Mezi cenné kousky hranického muzea patří polyfony. Tito předchůdci gramofonů dlouhá léta sloužili k přehrávání krátkých melodií.
Jak funguje?
Polyfon vynalezl na konci 19. století Paul Lochmann v Lipsku. Skládá se z mechanické hrací skříňky a vyměnitelných kovových disků. Funguje na principu rozeznívání ocelových zubů hracího hřebene.
Melodie je vyražena na kovový disk s roztečí určenou polohou děrování. Vyražený kousek kovu je během výrobního procesu stočený zpět na spodní stranu disku, čímž vznikne zvýšený výstupek, tzv. drápek, který při pohledu šikmo připomíná písmeno P. Výhodou disku byla jeho snadná vyměnitelnost a cenová dostupnost.
Hrací skříňka je poháněna ručním strojkem na hodinky. Během přehrávání hudby je disk umístěn na středový sloupek a přes disk je položena přítlačná tyč, která ho drží na svém místě. Když se disk v polyfonu otáčí, pak každý vyražený drápek na disku stiskne ten správný zub na hracím hřebení. Zub zarezonuje na jemu určenou notu. Hudba tak začíná znít.
Hudba ale i žvýkačky
Mezi nejúspěšnější výrobce polyfonů se řadila německá továrna Polyphon Musikwerke. Hrací skříně se z německého císařství vyvážely do celého světa a největší popularity dosáhly v Evropě a v Americe. Menší stolní modely byly určeny pro domácnosti, kdežto větší závěsné modely pro hospody, restaurace nebo tančírny. Existovalo tolik různých modelů, že si z nich mohly vybírat všechny společenské vrstvy. Nejlevnější modely se podobaly hračkám a měly jednoduchý ruční pohon na kliku. Propracovanější navíc disponovaly mechanismem na prodej čokolády, žvýkaček, cigaret nebo mosazných odznáčků a jejich hudební mechanismus se spouštěl vhozením mince do postranního otvoru. Některé hrací skříně byly vybavené xylofonem, zvonky nebo systémem pro automatickou výměnu disků.
Zlatý věk hracích skříní s kovovým diskem ukončil na přelomu 19. a 20. století na scénu nastupující fonograf. Zájem o polyfony ožil po druhé světové válce zejména mezi sběrateli nástrojů mechanické hudby.
Polyfony s litografiemi
Muzeum má ve svých sbírkách dva stolní polyfony z počátku 20. století. Vnitřní víka jsou opatřená barevnou litografií andělíčků hrajících na kontrabas, loutnu a bubínek. Jeden z polyfonů je označen francouzským patentem Breveté SGDG. Pohon strojků obstarává péro, které se natahuje páčkou v přední části skříněk. K těmto strojkům má muzeum desítky kovových desek různých melodií.
Z luxusního obchodu
Třetím kusem ve sbírce je mechanický hudební strojek „Ariston“. Černá dřevěná skříňka je zdobená jemným dekorem a sloupky. Výrobcem je Paul Ehrlich z Lipska a pochází z konce 19. století. Pohon strojku se obstarává ručně pomocí kliky. Na kovovém plíšku vyražené logo prozrazuje, že jej jeho původní majitel zakoupil v obchodním domě „U města Paříže“. Ten sídlil v Praze v Celetné ulici č. 15 a nabízel návštěvníkům luxusní zboží. Jako velkou novinku zavedl v 80. letech 19. století prodej mechanických hudebních strojků Ariston.
Ariston má místo kovových desek kotouče z lepenky. Otvory jsou na nich vyražené a seřazené tak, že při pohybu otevírají ústí píšťal díky, čemuž se vytváří melodie. Patent vlastnila firma Fabrik Leipziger Musikwerke vormals Paul Ehrlich & Co. v Lipsku a do roku 1910 jich vyrobila asi 460 000 ks. Současně vzniklo přes 4 000 melodií. V Praze tyto přístroje prodával výhradně obchodní dům v Celetné ulici.
