Mnozí z vás si možná pamatují náš článek o zajímavostech hranických ulic, ve kterém jsme vám slíbili příspěvek o proměnách hranických náměstí. Dalším impulsem k napsání článku byl dotaz jedné slečny, kolikže náměstí Hranice vlastně mají. Znáte odpověď na tuto otázku? Dokážete bez přemýšlení všechny vyjmenovat? Hranická náměstí prošly složitým
a náročným vývojem. Také všechny v průběhu let několikrát změnily název. Některým se možná ještě vybaví, kde se nacházelo Gottwaldovo, Revoluční nebo náměstí Rudé armády. Na kterém z nich se až do 18. století nacházel hlavní hranický kostel se hřbitovem a hrobkami dřívějších majitelů hranického panství, víte? Pojďme se na tuto zajímavou historii a rarity našich náměstí podívat trochu blíže…
Když se řekne hranické náměstí, většině z nás se vybaví to největší. Masarykovo náměstí, pojmenované podle prezidenta Tomáše G. Masaryka. Hlavní hranické náměstí bylo v minulosti označováno jako Rynk nebo Plac, a to až do roku 1905, kdy mu byl stanoven název Žerotínovo náměstí podle pánů, kteří hranické panství vlastnili na konci 16. století. Žerotínovo náměstí změnilo název už za okupace a během druhé světové války bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera, po válce se na krátko jmenovalo náměstí Svobody
a pak od roku 1948 se až do 90. let označovalo jako Gottwaldovo. Masarykovo náměstí bylo od středověku přirozeným centrem života města. Až do výstavby nového kostela v 18. století byla plocha náměstí nezastavěna a byla dějištěm pravidelných městských trhů, také zde v minulosti stával městský pranýř a popraviště, což připomíná pamětní deska před kostelem. Od 16. století bylo celé náměstí lemováno domy s podloubími, která pak byla postupně při renovacích zazdívána. Víte, kdy bylo zazděno poslední? V roce 1988 v domě čp. 88 (dnešní obchod s textilem Fashion Magnus).
Jako další se vám možná vybaví Pernštejnské náměstí, které si ještě udržuje tvar typický pro náměstí. Podle přilehlé budovy zámku bylo náměstí do roku 1905 označováno jako Zámecké, následně Štěpánčino (podle manželky korunního prince Rudolfa) do roku 1918, Kramářovo do 1939, SA oddílů do konce války a poté Revoluční až do roku 1991. Malé náměstíčko bylo ohraničeno domy již po staletí. Málokdo ví, že se zde nacházela až do konce 19. století druhá městská kašna, z níž brali vodu nejen obyvatelé okolních domů, ale byla dřevěným potrubím rozváděna i do pivovaru v Zámecké ulici a do židovských lázní v dnešní Janáčkově ulici. Zajímavostí je, že v domě čp. 737 sídlí pekárna již od roku 1856, tedy přesně 166 let si zde Hraničané mohou zakoupit denní pečivo.
Školní náměstí, které nese název podle přilehlé budovy základní umělecké školy, také prošlo historickým vývojem a několika změnami názvu. Za Rakousko-Uherska neslo jméno císaře Františka Josefa I. a v době československé republiky před 2. světovou válkou to bylo Náměstí svobody. Po přejmenování hlavního náměstí se začalo označovat jako Žerotínovo do roku 1945, Rudé armády do roku 1948 a poté se dokonce jmenovalo Masarykovo, ale pouze do roku 1959. Je také místem, kde stávaly sochy státníků. V letech 1898–1918 mramorová socha císaře Františka Josefa I., ve 30. letech 20. století zde měla stát bronzová socha T. G. Masaryka, instalaci však zabránily události roku 1938. Po válce došlo ke vztyčení bronzové sochy TGM. Ta však byla následně odstraněna v roce 1963, během Pražského jara opět vztyčena, v období normalizace v 70. letech opět odstraněna a její definitivní zánik přišel v 80. letech, kdy byla roztavena. Toto náměstíčko však hrálo významnou úlohu již ve středověké historii Hranic. Nacházel se zde gotický farní kostel obklopený farou, školou, špitálem a také hřbitovem, na kterém se nacházely náhrobky šlechticů, kteří město vlastnili. A právě podle tohoto kostelíka město získalo svůj německý název Mährisch Weißkirchen, v překladu Moravský Bílý kostel. Ke konci třicetileté války (1645) byl kostel ostřelován švédským vojskem a těžce poničen. Po provizorních opravách však kostel chátral, což vyvolalo potřebu stavby nového kostela na hlavním náměstí.
Čtvrté náměstí, které se v Hranicích nachází je Šromotovo, pojmenované podle bývalého hranického starosty Františka Šromoty. Do roku 1913 bylo místo známé jako „Sad před soudní budovou“, která zde byla vybudována v roce 1912. Dominantou Šromotova náměstí je modlitebna Českobratrské církve evangelické. Na jejím místě stával už v 16. století sbor jednoty bratrské, zničený za třicetileté války. Nahrazen byl kostelem, který byl roku 1786 zrušen a budova dlouhou dobu sloužila jako sklad soli. Ke stavení byly následně přistavěny dva obytné domy, které byly letos znovu nově postaveny.
Poslední náměstí se už málokomu vybaví, protože jeho tvar již žádné náměstí nepřipomíná. Ale v době, kdy dostalo označení Pražákovo (1905) se ovšem o skutečné náměstí jednalo. Jeho trojúhelníkovitý tvar lemovala řada domů, které však musely postupně ustoupit rozšiřující se silnici. Na Náměstí 8. května se také nacházela benzínová pumpa a hospoda Na Zastávce, která byla odstraněna v roce 1987. K náměstí také patří žulová dlažba směrem z kopce dolů na Šromotovo náměstí, která pochází z roku 1909 a v Hranicích se jedná
o poslední místo s tímto druhem silničního povrchu.
Tak kolikže těch náměstí Hranice vlastně mají? Kdo počítal s námi, došel k číslu pět. Většina z nich jsou rekordmany ve změnách názvu. Také prošly složitým stavebním a historickým vývojem. Všech pět je však neoddělitelně spjato s naším městem a zůstávají centrem života hranických občanů.
Kateřina Valentová
