Ludvík Svoboda byl armádní generál, ruský legionář, ministr národní obrany Československé republiky a prezident Československé socialistické republiky. Narodil se do selské rodiny a chtěl pokračovat v rolnické tradici. Navštěvoval Hospodářskou školu ve Velkém Meziříčí a pracoval na rodinném statku.
V roce 1915 byl však mobilizován a poslán na ruskou frontu, kde padl do zajetí. O rok později se přihlásil do československých legií a zúčastnil se řady bitev, při nichž prokazoval odvahu, rozhodnost i velitelské schopnosti a byl průběžně povyšován. Do vlasti se vrátil roku 1921 v hodnosti kapitána a rozhodl se pro službu v armádě.
Od roku 1931 působil jako učitel maďarského jazyka v Československé vojenské akademii v Hranicích. Zasloužil se o zřízení legionářské sbírky ve vojenské akademii. V roce 1939 byl propuštěn z armády a zapojil se do ilegální organizace Obrana národa v Kroměříži. V červnu téhož roku emigroval do Polska a stal se velitelem československé vojenské skupiny v Krakově, která měla být základem protinacistických československých legií. Když obsadila sovětská vojska po dohodě s nacisty východní část Polska, dostal se do sovětského zajetí a byl internován (nucený pobyt na určeném místě). V roce 1942 byl Ludvík jmenován velitelem 1. československého samostatného praporu v Buzuluku a poté povýšen na plukovníka.
Stále více podléhal vlivu komunistů v jednotce a obcházel platný Služební postup. Dodnes jsou mezi historiky vedeny spory o míře jeho spoluviny na nastolení komunistické totality v únoru roku 1948 a kruté persekuci demokratických generálů a důstojníků v letech 1948 až 1950. V letech 1954 až 1958 byl náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze a v letech 1968 až 1975 prezidentem Československé socialistické republiky. V letech 1968 až 1976 působil také jako člen předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ludvík Svoboda zemřel v roce 1979 v Praze.
