Profesorka Libuše Hrabová byla známá především svou specializací na historii a výzkum dějin Polabských Slovanů. Narodila se v Ostravě, ale od roku 1985 žila v Hranicích, odkud pochází její rodina.
Již od dětství ji zajímaly dějiny, které se později rozhodla studovat společně s českým jazykem a lužickou srbštinou na Karlově univerzitě v Praze. Potom co se přivdala do rodiny pocházející z Hranicka, následovala svého muže do Olomouce, kde svá studia dokončila na Palackého univerzitě. Na filozofické fakultě UP pak také vědecky a pedagogicky působila až do roku 1970, kdy univerzitu musela z politických důvodů opustit.
V době normalizace pracovala jako knihovnice ve Státní vědecké knihovně. V roce 1983 odešla do důchodu, ale o sedm let později se vrátila na vysokoškolskou půdu. Stala se profesorkou středověkých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Díky píli profesorky Hrabové se z katedry historie stalo moderní pracoviště.
Za svou celoživotní práci na poli vědy v roce 2014 obdržela od rektora Univerzity Palackého Cenu Františka Palackého, která je udělována jednou za dva roky. Za své vytrvalé snahy o pozvednutí historie dostala v září roku 2020 další ocenění. Od předsedy Senátu České republiky Miloše Vystrčila získala Stříbrnou pamětní medaili pro významnou osobnost vědeckého života.
