Ján Golian byl československý generál a velitel 1. československé armády na Slovensku. Narodil se v jihomaďarském městě Dombovár. Jeho otec Rudolf Golian byl opravář zemědělských strojů na místním velkostatku. Ján byl jedním z deseti dětí, dospělosti se bohužel dožilo jen pět. Po zhoršení pracovních podmínek se rodina vrátila na Slovensko a usadila se v Trnovci nad Váhom.
Ján studoval internátní maďarskou nižší střední školu a poté pokračoval ve středoškolských studiích na Průmyslové škole strojnické v Bratislavě. Aby nekomplikoval složitou rodinou finanční situaci, vydělával si na studia pomocnými pracemi v divadlech a studia si financoval téměř sám. V letech 1925 až 1927 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a byl jmenován poručíkem dělostřelectva československé armády. V roce 1937 byl povolán ke studiu Válečné školy v Praze a o rok později byl jmenován důstojníkem generálního štábu.
V roce 1944 se Ján postavil do čela vojenských příprav Slovenského národního povstání. V dubnu téhož roku byl pak londýnskou vládou jmenován velitelem vojenské odbojové organizace na Slovensku. Pokoušel se koordinovat začátek povstání s představiteli Rudé armády i vedoucími činiteli partyzánského hnutí na Slovensku. To se však nepodařilo, stejně jako ozbrojené protinacistické vystoupení dvou východoslovenských divizí, které měly umožnit přechod sovětské armády Dukelským průsmykem.
Po invazi německých nacistických jednotek na Slovensko byl nucen vydat příkaz k zahájení povstání, a to zrovna ve chvíli, kdy byl jeho vojenský úspěch témeř vyloučen. Přesto nacistům potlačení povstání trvalo skoro dva měsíce. Golian byl v říjnu 1944 povýšen na brigádního generála, pár dní nato převzal velení armády generál Rudolf Viest a Golian se stal jeho zástupcem. Společně vydali v Donovalech rozkaz povstaleckým jednotkám, aby přešly na partyzánský způsob boje. V listopadu 1944 však byli obklíčeni nacisty a slovenskými gardisty a pod výhružkou, že bude obec vypálena, se museli vzdát.
Ján Golian byl vyšetřován v Banské Bystrici a Bratislavě a poté byl převezen do Berlína, kde byl odsouzen k trestu smrti. Byl vězněn v koncentračním táboře Flosenbürg a stejně jako generál Viest zemřel za nejasných okolností, pravděpodobně při osvobozování tábora. Těla těchto generálů se nikdy nenašla. Jeho manželka Jarmila, se pokoušela prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže smrt manžela objasnit, po únoru 1948 však byla zatčena za údajné vyzvědačství a v komunistických věznicích strávila více jak šest let. Po roce 1989 se Jarmila pravidelně účastnila setkání vězňů komunistických mučíren, bývalých důstojníků Vojenské akademie v Hranicích.
